Sportovní arbitráž CAS v rozporu s judikaturou SDEU?Rozsudek SDEU ze dne 6. března 2018, sp. zn.: C‑284/16, ve věci Achmea

Autor: JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M., LL.M. 

Před necelým rokem jsem psal v bezprostřední reakci na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU" nebo "Soudní dvůr") příspěvek o šoku pro celý svět mezinárodních arbitráží, generujících z dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic (tzv. Bilateral Investment Treaties ve zkratce "BIT" dle kontextu), který přinesl Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "EU") ze dne 6. března 2018 ve věci C‑284/16, jehož předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 3. března 2016, doručeným SDEU dne 23. května 2016, v řízení vedeném nizozemskou obchodní společnosti Achmea BV proti Slowakische Republik (Slovenské republice). SDEU v tomto rozhodnutí zakázal rozhodčí doložky v mezinárodních dvoustranných dohodách o podpoře a ochraně investic, uzavřené mezi jejich signatáři, kterými jsou kromě jiných i členské státy EU.[1]

SDEU se v uvedeném rozhodnutí odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe vztahující se k oblasti investiční arbitráže, podle které platilo, že mezinárodní dohoda, která mimo institucionální a soudní rámec EU počítá s vytvořením zvláštního soudu pověřeného výkladem a uplatňováním ustanovení určité konkrétní BIT, je slučitelná s unijním právem, pokud neohrožuje autonomii unijního právního řádu. SDEU také nikdy předtím nevyjádřil žádné výhrady k vytvoření soudního systému, jehož cílem by bylo řešení sporů týkajících se výkladu nebo uplatňování samotných ustanovení příslušné mezinárodní dohody a který by nezasahoval do pravomocí soudů členských států EU týkajících se výkladu a uplatňování unijního práva.

SDEU zde mj. nově dovodil, že článek 8 BIT (jde o článek mezinárodní smlouvy, ve kterém je obsažena rozhodčí doložka, zakládající pro rozhodování sporů mezi investorem z jednoho státu, který je její smluvní stranou, a druhým státem, který je její smluvní stranou, pravomoc rozhodčího tribunálu) ohrožuje autonomii unijního práva, a uzavřel právní větou, že "Články 267 a 344 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, obsaženému v mezinárodní dohodě uzavřené mezi členskými státy, jako je článek 8 BIT, podle něhož investor z jednoho z těchto členských států může v případě sporu týkajícího se investic v druhém členském státě zahájit řízení proti posledně uvedenému členskému státu před rozhodčím soudem, jehož pravomoc je tento členský stát povinen uznat."

Deklarace EU ze dne 15. 1. 2019 o právních důsledcích rozhodnutí SDEU ve věci Achmea

V návaznosti na to se sešli vysocí představitelé členských států EU a 15. ledna 2019 podepsali společnou Deklaraci o právních důsledcích rozhodnutí SDEU ve věci Achmea (dále jen "Deklarace") a o blížícím se ukončení ochrany zahraničních investic v EU na základě dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic uzavřených mezi členskými státy EU (tzv. "intra-unijní BIT"). Výchozím předobrazem uvedené Deklarace je právě shora uvedený případ Achmea (C‑284/16), ve kterém SDEU rozhodl, že rozhodčí doložka obsažená v československo-nizozemské intra-unijní BIT z roku 1991[2] ohrožuje autonomii unijního práva, a musí tak být považována za zakázanou ve smyslu článků 267 a 344 Smlouvy o fungování EU a že všechny rozhodčí doložky obsažené v intra-unijních BIT jsou neslučitelné s unijním právem. Základem odůvodnění byla argumentace, že rozhodčí tribunál ustavený k řešení investičního sporu na základě intra-unijní BIT může vykládat nebo dokonce uplatňovat unijní právo, a to zejména jeho ustanovení týkající se volného pohybu, avšak protože takový rozhodčí tribunál není oprávněn požádat SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se unijního práva, nelze prostřednictvím rozhodovací praxe rozhodčích tribunálů rozhodujících na základě BIT zaručit "plnou efektivitu unijního práva".

Evropská komise (dále jen "EK") se v Deklaraci s těmito závěry SDEU ztotožnila a přijala závěr, že "Rozhodčí tribunál ustavený na základě rozhodčí smlouvy mezi investorem a státem nemá pravomoc [spor] rozhodovat, a to kvůli neplatnosti nabídky arbitráže ze strany státu, který je signatářem příslušné bilaterální dohody o ochraně investic." V návaznosti na výše uvedené se členské státy EU následně zavázaly informovat investiční rozhodčí tribunály o právních důsledcích vyplývajících z rozsudku Achmea a v Deklaraci požádat státní (obecné) soudy členských států EU, aby zrušily či nevykonávaly rozhodčí nálezy vydané na základě intra-unijních BIT, tedy v podstatě se zavázaly intervenovat, aby členské státy EU neaplikovaly Newyorskou úmluvu.[3]

Deklarace odůvodňuje svoje shora uvedené závěry tím, že investoři z jednoho členského státu EU uplatňující jednu ze základních svobod volného pohybu (tj. zboží, osob, služeb či kapitálu), jednají v působnosti unijního práva a požívají ochrany poskytované danými svobodami a garantovanými soudy členských států EU, aplikujícími unijní právo a majícími právo předkládat SDEU žádosti o rozhodnutí o tzv. předběžné otázce[4], mají svá práva zaručena a nepotřebují tak dodatečnou ochranu na základě intra-unijních BIT.

Právní důsledky Deklarace pro investiční arbitráž

Po rozhodnutí Achmea a po přijetí Deklarace se tak definitivně rozpadá celý systém mezinárodní ochrany investic zajišťovaný prostřednictvím BIT a rozhodování sporů mezi investorem z jednoho členského státu EU a jiným členským státem EU se vrací před národní soudy hostitelského státu. Ochrana zahraničních investic se tak tímto rozhodnutím vrátila o několik desítek let dozadu do doby, která vedla právě k přijetí systému BIT, neboť národní soudy rozhodovaly investiční spory téměř výlučně ve prospěch svých národních států.

Deklarace navíc stanoví také závazek členských států EU ukončit nejpozději do 6. prosince 2019 všechny mezi nimi navzájem uzavřené intra-unijní BIT. Je tedy nepochybné, že EU se vydala cestou zákazu rozhodčích doložek v investičních sporech, který by nejraději vydala plošně i vůči extraunijním BIT, a jen z důvodu omezení její jurisdikce na členské státy EU tak učinila pouze v těch intraunijních. Takové snížení právní ochrany zahraničních investic mezi investory z jednotlivých členských států EU je jistě v historii právního řádu EU naprosto bezprecedentní a zahraniční investory patrně neuklidní argumentace EK o tom, že jim ochranu zajišťují národní soudy na nejvyšší úrovni. Lze tak očekávat, že zahraniční investoři budou spíše tendovat k formálnímu přesunu svých podnikatelských aktivit realizovaných nyní přes obchodní společnosti s domicilem v EU do zemí mimo EU, neboť na extraunijní BIT je EU "krátká" a musí je respektovat jako mezinárodní dohody, sjednané mezi jejím členským státem a třetím státem, který členem EU není. Uvidíme, co EU vymyslí ve vztahu k těmto extraunijním BIT v budoucnu, nic dobrého ve vztahu k nim to ale s přihlédnutím k vývoji intraunijní arbitráže pravděpodobně nebude.

Sportovní arbitráž CAS

Kromě investiční arbitráže bude mít Deklarace právní důsledky pro sportovní arbitráž, jejíž systém se po vydání Rozsudku SDEU ze dne 6. března 2018 ve věci C‑284/16, ve věci Achmea, a Deklarace ocitá rovněž v rozporu s judikaturou SDEU a právem EU.

Na téma sportovní arbitráže jsem na těchto stránkách publikoval příspěvek Mezinárodní a národní sportovní arbitráž[5] a její aktuální otazníky, kde jsem stručně podal postavení hlavní autority mezinárodní sportovní arbitráže, kterou je Sportovní arbitrážní soud sídlící ve švýcarském Lausanne. Mezinárodní sportovní arbitráž (anglicky: Court of Arbitration, francouzsky: Tribunal Arbitral du Sport; TAS) je mezinárodní arbitrážní orgán určený k řešení sportovních sporů. Sídlí v Lausanne, jeho jednacími místy jsou také New York a Sydney, dočasně se také jedná v pořadatelských místech olympijských her.

Z hlediska českého práva CAS není rozhodčím soudem zřízeným zákonem ani mezinárodní dohodou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky[6], ani ve smyslu čl. 10a odst. 1 Ústavy České republiky[7], jeho právní postavení neupravuje ani žádná mezinárodní smlouva, a svoji pravomoc k rozhodování sportovních sporů odvozuje z autonomní úpravy spolkového práva národních sportovních organizací (národních svazů, federací apod.) a národních olympijských výborů (u nás Český olympijský výbor ve zkratce ČOV), které jsou členy Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Řízení před CAS je procesem mimo systém národního, evropského (unijního) i mezinárodního práva, a nemá základ v mezinárodní dohodě; rozhodnutí CAS v odvolacím řízení proti rozhodnutím národních svazů je rozhodnutím interního oddělení zahraniční právnické osoby (v daném případě švýcarské nadace). Podstata rozhodování CAS je v odvolacím řízení proti rozhodnutím národních olympijských svazů či sportovních organizací (jako německé ISU v kauze Claudie Pechstein)[8].

Povaha řízení před CAS je disciplinární

Zvláštní je i povaha řízení před CAS. Zatímco národním i mezinárodním obchodním i investičním arbitrážím, jejichž základním předpokladem je majetkový charakter sporu, který je conditio sine qua non celého systému řešení sporů prostřednictvím arbitráží po celém světě, má řízení před CAS v oblasti dopingu povahu řízení disciplinárního, na které se v kontinentálním systému práva běžně užijí subsidiárně právní předpisy práva správního nebo trestního a pro které je charakteristická transparentnost a veřejnost řízení, mají-li být taková řízení v souladu s národními ústavními pořádky. Rovněž důkazní břemeno před CAS je v oblasti dopingu ve zvýšené míře obráceno a je jím zatížen sportovec, což příliš nekoresponduje s klasickými "civilními" majetkovými arbitrážemi, ale ani s právními úpravami správního trestání podle národních právních řádů a jeví se značně anachronicky. Řízení v oblasti dopingu je také spíše díky jeho výsledku, kterým je často zákaz činnosti na několik let, řízením statusovým, což je jinak typ řízení typicky vyňatý z pravomoci národních i mezinárodních rozhodčích soudů. V řízení před CAS neplatí (dokonce ani) zásada in dubio pro reo.

CAS není arbitrážním soudem, jak je známe z národních a mezinárodních arbitráží, ale je v podstatě světovou disciplinární komisí, jež má soukromoprávní základ, a který ve své rozhodovací činnosti rozhoduje o občanských a lidských právech profesionálních sportovců, ovšem (bohužel) bez právního základu. Je tak legitimní otázkou, zda je systém mezinárodní sportovní arbitráže vedené před CAS a právní úprava tuzemské sportovní arbitráže v souladu s českým procesním pořádkem, který lze bezesporu považovat z hlediska českého ústavního pořádku za pořádek veřejný a s nímž tak musí být i systém české sportovní arbitráže v souladu, jakož i s unijním právem v této oblasti, jak je nově vymezil SDEU.

Právní důsledky rozsudku SDEU a Deklarace pro sportovní arbitráž CAS

I když se rozsudek SDEU ve věci Achmea vztahuje k investičním arbitrážím, základní kritérium, které v něm SDEU vymezil k tomu, aby rozsudek rozhodčího soudu mohl být akceptován jako eurokonformní, se plně vztahuje i na řízení před CAS. Tímto kritériem je, zda může být takový soud považován za soud členského státu EU ve smyslu čl. 267 SFEU a tedy za orgán oprávněný předkládat SDEU návrh na rozhodnutí o předběžné otázce, neboť právě prostřednictvím řízení o předběžné otázce dochází k unifikaci unijního práva a je tím současně garantováno jednotné dodržování základních svobod v EU, založených akty primárního práva, zejména SFEU.

SDEU dále připomněl, že podle jeho ustálené judikatury platí, že mezinárodní dohoda nemůže zasahovat do vymezení pravomocí stanoveného Smlouvami, a tedy ani do autonomie právního systému EU, jehož dodržování zajišťuje SDEU. Tato zásada je zakotvena zejména v článku 344 SFEU, podle kterého se členské státy zavazují, že spory o výklad nebo provádění Smluv nebudou řešit jinak, než jak stanoví Smlouvy.[9] Podle ustálené judikatury SDEU rovněž platí, že autonomie unijního práva je jak z hlediska práva členských států, tak z hlediska mezinárodního práva odůvodněna vzhledem k podstatným charakteristickým rysům EU a jejího práva, které se týkají zejména ústavněprávní struktury EU a samotné povahy uvedeného práva. Unijní právo se totiž vyznačuje tím, že vychází z autonomního pramene tvořeného Smlouvami, svou předností před právem členských států a přímým účinkem celé řady ustanovení použitelných ve vztahu k jejich státním příslušníkům i ve vztahu k samotným členským státům.

V zájmu zachování autonomie unijního právního řádu zavedly Smlouvy soudní systém určený k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva.[10] V tomto rámci přísluší podle článku 19 SEU vnitrostátním soudům a SDEU, aby zaručily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají.[11]

Stěžejním prvkem celého takto koncipovaného soudního systému je zvláště řízení o předběžné otázce upravené v čl. 267 SFEU, které má za cíl - prostřednictvím nastoleného dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi SDEU a soudy členských států - zajistit jednotný výklad unijního práva, čímž umožňuje zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami.[12]

Za tímto účelem je třeba v každém jednotlivém případě ověřit, zda se spory, v nichž má rozhodovat rozhodčí soud (v daném případě rozhodčí soud uvedený v článku 8 BIT, v případě sportovní arbitráže rozhodčí soud CAS, pozn. aut.) mohou týkat výkladu nebo uplatňování unijního práva. Pokud bude totiž (jakýkoliv, pozn. aut.) rozhodčí soud vykládat, nebo dokonce uplatňovat unijní právo, zejména ustanovení týkající se základních svobod, včetně 4 základních svobod vnitřního trhu, tj. svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, je podle SDEU nutno ověřit, zda je takový rozhodčí soud součástí soudního systému EU, a zejména, zda může být považován za soud členského státu ve smyslu čl. 267 SFEU. Skutečnost, že soud vytvořený členskými státy je součástí soudního systému EU, má totiž za následek, že jeho rozhodnutí podléhají mechanismům, které zaručují plnou efektivitu unijního práva.[13]

SDEU dospěl k závěru, že pokud rozhodčí soud nelze považovat za "soud členského státu" ve smyslu čl. 267 SFEU, vyplývá z toho, že takový rozhodčí soud není oprávněn požádat SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce. Rozhodčí soud CAS (ostatně podobně jako žádný jiný rozhodčí soud) však není součástí soudního systému členského státu. Jde o soukromoprávní entitu bez vlastní právní subjektivity, která je součástí nadace založené podle švýcarského práva, tedy právnickou osobou nacionalizovanou ve státě, který dokonce ani není členem EU. Protože je pro SDEU akceptovatelný pouze takový soud, který lze, jak řečeno výše, považovat za soud členského státu ve smyslu čl. 267 SFEU a který je z tohoto titulu oprávněn předkládat SDEU předběžnou otázku, generuje to pro svět sportovní arbitráže vážné obavy, zda by v tomto světle CAS obstál.

Závěr

I. Zatím se příliš nezdá, že by byla odpověď SDEU na to, zda je CAS soudem ve smyslu čl. 267 SFEU, pozitivní, neboť již samotná domicilace CAS mimo území EU vyřazuje CAS z možné subsumpce pod dosah ust. čl. 267 SFEU. CAS tedy nebude ani oprávněn předkládat SDEU předběžnou otázku. Z toho pak vyplývá, že v těch případech, kdy se rozhodovací praxe CAS týká sportovců s domicilem na území některého členského státu EU, bude třeba, aby o jejich právech a povinnostech rozhodoval s konečnou platností soud členského státu, a nikoliv CAS, jak se v současné praxi sportovní arbitráže děje. Bude proto zajímavé sledovat, až vygeneruje spor mezi sportovcem a národní organizací či svazem, který sportovec odkloní volbou práva mimo mechanismus rozhodčího řízení a podá žalobu k národnímu soudu svého členského státu, v jejímž rámci požádá SDEU o zodpovězení otázky, zda je současný systém sportovní arbitráže CAS v souladu s unijním právem.

II. Všechny závěry shora uvedené jsou zatím pouze interpretací rozhodnutí SDEU a Komise vztahující se k investiční arbitráži, a jeho analogickou interpretací na sportovní arbitráž CAS. Nelze tak vyloučit, že v případě projednání konkrétního sporu, v němž bude obsažen prvek unijního práva u sportovního soudu CAS, stanoví od shora uvedených zásad SDEU pro oblast rozhodování sporů v rámci sportovní arbitráže na základě specifického kritéria výluku. Osobně si však takové specifické kritérium, které by pro sportovní oblast odůvodňovalo takovou výluku ze systému unifikace unijního práva prostřednictvím práva soudu klást předběžnou otázku, neumím představit.

V Praze dne 22. června 2021

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M., LL.M.

[1] Srov. LISSE, L.: Precedentní rozhodnutí SDEU a mezinárodní investiční arbitráž, příspěvek publikovaný na právním portálu e-právo dne 11. 6. 2018. SDEU argumentoval zejména tím, že je nutné vzhledem ke všem charakteristickým rysům rozhodčího soudu uvedeného v článku 8 BIT vycházet z toho, že uzavřením BIT členské státy, které jsou jejími smluvními stranami, založily mechanismus řešení sporů mezi investorem a členským státem, který může vyloučit, že tyto spory, přestože by se mohly týkat výkladu nebo uplatňování unijního práva, budou řešeny způsobem zaručujícím plnou efektivitu tohoto práva.

[2] V archivu mezinárodních smluv MZV ČR je uloženo pod sig. L 8.739: a) Dohoda mezi Českou a Slovenskou Federativni republikou a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic (Praha, 29. 4. 1991), b) Nizozemská plná moc z 12. 4. 1991, c) Čs. ratifikační listina z 8. 6. 1992 - kopie, d) Kopie nóty MZV Nizozemí č. 2814 o schválení Dohody z 12. 6. 1992 a e) Kopie nóty MZV ČR č. j. 96.149/92 o schválení Dohody z 13. 8. 1992.

[3] Viz VYHLÁŠKA č. 74/1959 Sb. ze dne 6. listopadu 1959 o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (NEWYORSKÁ ÚMLUVA), přijatá na Na konferenci Organizace spojených národů o mezinárodní obchodní arbitráži byla dne 10. Června 1958 v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

[4] Srov. např. EGGER, A., Fungování a praxe řízení o předběžné otázce Evropského soudního dvora ve světle posledního vývoje. Příspěvek publikovaný 2. 3. 2004 na portálu e-právo, k dispozici ZDE, mj. uvádí, že řízení o předběžné otázce má především za cíl zajištění jednotného výkladu a stejné aplikace komunitárního práva a napomáhá vnitrostátním orgánům správně komunitární právo uplatňovat. Řízení v zásadě spočívá v dialogu mezi soudci vnitrostátních soudů a SDEU a představuje tudíž základ spolupráce soudních orgánů členských zemí a SDEU.

[5] Srov. LISSE, L.: Mezinárodní a národní sportovní arbitráž[5] a její aktuální otazníky, příspěvek publikovaný na stránkách e-právo dne 26. 11. 2018, ID: 108438, k dispozici ZDE.

[6] V čl. 10 Ústavy se stanoví, že "Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva."

[7] V čl. 10a odst. 1 Ústavy se stanoví, že "Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci."

[8] Srov. LISSE, L.: Precedentní rozhodnutí SDEU a mezinárodní investiční arbitráž, příspěvek publikovaný na stránkách e-právo dne 11. 6. 2018, ID: 107671. K dispozici ZDE.

[9] Viz [posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 201 a citovaná judikatura].

[10] [posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 174].

[11] [v tomto smyslu viz posudek 1/09 (Dohoda o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů), ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, bod 68 a posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 175, jakož i rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:[...], bod 33].

[12] [posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 176 a citovaná judikatura].

[13] [v tomto smyslu viz posudek 1/09 (Dohoda o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů), ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, bod 82 a citovaná judikatura).